Babičce a dědovi

Určitě taky občas nadáváte na důchodce. Jsou pomalí a všude zdržují. I já to občas dělám. Neškodilo by nám ale ani trochu, někdy si představit, že ti s tím čagánkem na přechodu, taky k někomu patří a někdo je považuje za úžasné, za to co ho naučili a co s nimi prožil. Ti mojí jsou NAPROSTO úžasní. Měla jsem štěstí, že jsem s babi a dědou s maminčiny strany  vyrůstala. Jen proto budu dnes vesměs vzpomínat je i když ti druzí dva nejsou úžasní o nic méně. Dnes už všichni spíš potřebují nás, ale ty zážitky s nimi jsou nezapomenutelné.

Jelikož  mám ještě dva mladší sourozence, moje první drobné střípky vzpomínek, které mi hlava dochovala s období života do mých pěti let, patří ani ne tak mamince jako jí. Mojí babičce.Byla to babi, kdo mi zalepoval kolena, když jsem se po tisíci sté prvé učila chodit po schodech do domu, který byl v té době vlastně ještě stavbou. Je to taky ona, kdo dodneška neví, že jsem se neučila chodit po schodech, ale po dvou dřevěných deskách o inkriminované schody opřených a určených k dopravě mých malých sourozenců v kočáře umístěných. I když, kdo ví. Dodnes je podezírám, že oba věděli víc, než si můj malý mozek dovedl vůbec představit. Přišívala uši všem medvědům a koupila snad každé lízátko, na které jsem ukázala.  V neděli v kostele mě nechávala zpívat, kdy se mi chtělo ( po počáteční neúspěšné domluvě pochopitelně )i když se už otáčeli snad úplně všichni. Po večerech vařila kolínka s mákem a cukrem klidně každý den i přes argumenty, že tohle jsem přece měla včera, protože jinak mě přešel hlad. Obíraly jsme spolu lipový květ a já poslouchala, kterou lípu zasadil děda a kterou její bratr nebo tatínek.  Jezdily jsme na kole na mandelinku a já se dozvěděla jak se dříve ,,stavěli cikáni“ a žito seklo srpy. Ukázala mi všechny křížky v polích a děda zase všechny studánky. Kdyby se mně někdo jednou zeptal, jak vzpomínám na své první roky života, tak mu řeknu: ,,Je léto, mám vedle sebe babičku a trávu vyšší něž já všude kolem, a je mi děsně fajn.“

Když jsem šla do první třídy učil mě děda matematiku a psal se mnou úkoly. Ovšem ( a to zásadně ) jen pět minut. Pak jsme začali hrát člověče nezlob se až do doby, než se rodiče vrátili z práce.

Já o mojí  bratři jsme s nimi bydleli, dva bratranci a sestřenice s námi trávili prázdniny. Vždy, když byl čas jídla, tak se postavila před dveře a křikla přes celou zahradu.Do omrzení opakovala, že jí z nás klepne pepka, když můj bratr obíral králíka a přitom šeptem konstatoval: ,,To je chlupů, to je chlupů, z toho aby svetr šil“ Co je pepka jsme se nikdy nedozvěděli. Jen jednou našel někdo z nás ( tuším že to byl opět můj bratr ) odvahu a osmělil se na toto ožehavé téma zeptat. Odpovědí mu byla létající utěrka ( ta poctivá babičina, ne jako dnes-silonová ). Byl to neomylně strach, který nás hnal minimálně dvakrát týdně přes celou zahradu úprkem s jazykem vyplazeným až na vestu, jak se říká, do jejich kuchyně, kde jsme zůstali mlčky seřazeně a zaraženě stát do doby, než jeden z nás našel odvahu a pomalu a váhavě pronesl jen: ,,Dědo…?“ ,,Děda, který se samo sebou nepřestal smát, nás vyprovodil na chodbu, kde se jen tak mimochodem zeptal: ,,Tak co jste zase pos..ali“?

V době adventu to tam denně vonělo a všude ležely hrnce se zbytky krémů, které čekaly i několik hodin až se vrátíme ze školy, na vylízání. My vlezli každý z jedné strany stolu a začali se pošťuchovat, kdo bude vykrajovat. Co hodinu jsme vycházeli z venku, pokud jsme šli sáňkovat, a stavěli se do řady aby mohla každému natřít líčka indulonou proti mrazu.  Na den svatého Mikuláše přišli dva čerti ( Mikuláš k nám zásadně nechodil a Anděl prý nás oblétal obloukem ) . To bylo vždycky zoufalství, když jsme ani jednoho z naší jediné záchrany nemohli najít. Vždycky ty čerty potkali až po cestě  domů z procházky a ti jim to všechno do puntíku vylíčili. Pak jsme vybalili šest na chlup stejných ručně pletených rukavic( dodnes mi hlava nebere jak dlouho to může trvat, uplést tolik rukavic). Na Vánoce to byly svetry. Přes zimu nedělala nic jiného. Pletla všude a pořád. Když nepletla tak štupovala ponožky. A když s tímhle skončila, byl právě tak akorát čas jít zase něco zasít.

Dneska jsou i věci na kterých se neshodneme, jako třeba moje neupřesněné návraty domů.  Občas jsem pryč i týden a déle a většinou se rozhoduji až v práci podle situace co se nastane přes den, jestli odjedu k příteli ne pojedu domů. Její nejčastější otázka je, zdali je opravdu nutné, abych doma chodila jako bezdomovec. No, doma chodím v obnošených riflích alá osmdesátá léta u kterých hrozí permanentní riziko, že z pračky už vylezou jen po částech, jenže na zahradu obývanou dvěma kočkami a jedním psem se stejně moc možností nenabízí. Dneska si jí nedokážu už ani představit jak vrhá utěrkou a křičí na nás přes zahradu. Dneska leží v nemocnici a nikdo nám nedokáže říct, co s ní je. Nikdo si totiž nedokáže představit co jsme s nimi oběma už všechno stihli zažít.